16. 1. 2024
Protože se toho během naší výpravy stalo opravdu hodně, musela jsem vyllet do džungle rozdělit na 2 díly: Orangutani I. a Orangutani II.
Ráno jsme od hotelu vyrazili v 10 hodin. Přijela pro nás dvě auta, a než jsme dojeli k přístavu, bylo nutné udělat ještě několik zastávek: u bankomatu, pro cigarety, zase bankomat, pro repelenty a ještě u bankomatu. Určitě Vás napadá: “Proč tolikrát pro peníze? To byl ten výlet vážně tak drahý?” No, je pravdou, že levný nebyl…ale o to popravdě nešlo. Nenechte se zmýlit svými zkušenostmi z domoviny, kde přijdete k bankomatu a on Vám dá peníze na první dobrou. Až žalostně často se tu stává, že ATM chce jen lokální karty. Další běžnou praxí je to, že je prázdný. Ale jako úplně prázdný! Obě situace Vás naštvou, ale ráda bych Vás upozornila na to, že ta druhá vyvolá mnohem silnější odezvu. Nejspíš to nebude hned, ale jakmile se podíváte na svůj účet a zjistíte, že každý neúspěšný pokus o získání peněz (ten den jste to zkoušeli 3x) Vás stál přibližně 200 Kč, budete běsnit. Možná, že to mírnější povahy odbydou jen kletím. To ale nebyl můj případ.
Ale pojďme zpátky k vyprávění! Vybaveni vším potřebným jsme byli odvedeni na loď, která se stane na další 4 dny a 3 noci naším domovem. Když jsem si ji prohlédla, věděla jsem, že vypadá přesně tak, jak jsem očekávala: ani nenadchne, ani neurazí. Co mě ale začalo téměř okamžitě vrtat hlavou, byl počet lůžek. Na první pohled byly vidět 2 dvoulůžkové postele, což bylo přesně o 4 lůžka méně, než jsme potřebovali. Ajéje…
Po úvodním školení, kde se řešil program výletu a pravidla provozu, jsem to nevydržela a na ty postele se šéfika zeptala. Ubezpečil mě, že je všechno zařízený a oukej. Jakmile jsme vyřešili “vše potřebné” a předali doplatek za výlet, pán se s námi rozloučil a vyskočil zpátky na břeh. Asi by bylo bývalo lepší, kdybych se zeptala někoho jiného…no, co už. Pokud tam nakonec těch 8 lůžek nebude, nějak se na postelích vystřídáme a omlátit o hlavu mu to můžu i při návratu.
Vyrazili jsme tedy z přístavu a zamířili do nedalekého národního parku Tanjung Puting. Ještě než jsme se dostali přes ten úzký cípek moře, asi polovina naší výpravy viděla delfína… Já ne. Ale vlastně jsem se tomu ani nedivila, protože moře tu nebylo zrovna extra čisté. Voda byla taková kalná a spíše hnědá než cokoliv jiného. Navíc ve vodě byly občas klády, traviny a další bordel. No, prostě poznat v tomhle všem hnusu, co byl kolem, delfína, to by byl úkol nad moje síly i zrak. Zklamaná jsem byla jen chviličku, protože jsme už za pár minut projeli ústím řeky Sekonyer, čímž jsme vpluli do Národního parku Tanjung Puting.
Ačkoliv při vyplutí bylo polojasno a nebe vypadalo docela jasně, o necelou hodinku později už pršelo. Alespoň jsem si více uvědomovala to, že jsme se od Bali posunuli směrem na sever - tedy blíž k rovníku.
Učili jsme se přece v základních školách, jak to s počasím okolo rovníku je, že? Teplota je pořád přibližně stejná a množství srážek v průběhu roku taky moc nekolísá. Vedrem se začne odpařovat velké množství vody, z ní se tvoří mraky, které většinou moc daleko neodletí. Díky tomu voda padá zase zpátky tam, odkud se vzala. Vzpomínáte si? No, je to tedy vcelku neodborný výklad, dost možná je i špatný, ale co už. Tady nejsme na hodině zeměpisu na základce.
Kolem poledne jsme dostali naše první lodní jídlo a bylo vidět, jak jsme všichni nervózní z toho, jestli nám bude chutnat. Servírovalo se velmi klasické indonéské jídlo, tedy smažené nudle a smažená rýže. Jídlo to bylo takové obyčejné, průměrné. Mně osobně se tím zjištěním ulevilo, ale jak to prožívali ostatní, to nevím. Snad taky dobře… Každopádně si nebudeme nic nalhávat, všichni jsme přeci věděli, že nejedeme na prodloužený víkend do Ritzu, ale že máme namířeno na přírodovědeckou expedici do džungle.
Po jídle jsme pokračovali dál proti proudu řeky Sekonyer a asi po hodince jednotvárné plavby, kdy na břehu řeky byly jen a pouze palmy nipa (mangrovové palmy), se najednou okolí změnilo. Jako lusknutím prstu palmy zmizely a nahradila je džungle. Už pár minut poté se nám naskytla příležitost pro první pozorování. Hned kousek od řeky bylo stádo nosálů. Kahau nosatý, jak se tomuto zvířátku správně říká, je taková to opice se sprostým nosem. Víte, kterou myslím? No, přece tu, co má nos jako penis! Už víte, že? No, já si myslela, že jste o ní už slyšeli. 😃
Počasí bylo takové ušaté, chvílemi pršelo víc, chvílemi méně. Nám to ale nevadilo. Byli jsme kousek od rovníku a tam se přece počítá s tím, že člověk aspoň jednou denně zmokne.
Už ve 14:30 naše loď zastavila u mola, kde nás náš průvodce vyzval, abychom se pořádně nastříkali přípravky proti komárům, vzali si pití a vystoupili z lodi. Důvod byl prostý: čekalo nás první pozorování orangutanů v divoké přírodě. Moc jsem se na to těšila a vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, že by se mohlo stát, že tu žádné exempláře nebudou… museli jsme absolvovat procházku džunglí. Abyste to špatně nepochopili, nejednalo se o úplnou divočinu, jde by se člověk musel prodírat křovím a liánami, ale spíše o tak metr a půl širokou cestičku lesem. Pochod to byl krátký a už cestou jsme zjistili, že náš průvodce bude jeden z těch lepších. V průběhu cesty zastavoval, aby nám ukázal plody nám neznáme, které orangutani jedí. Sice jsem si někam zapsala, jak se to červené ovoce jmenovalo, ale samozřejmě si nepamatuju, kam… Co si ale pamatuju, je to, že plody rostly nízko u země, byly červené (jak už víte) a po ochutnávce můžu říct, že i celkem sladké.
Cestou se nám stala ještě jedna nevídaná a neobvyklá věc. Jednomu členovi naší výpravy cosi skočila na deštník. Popravdě to byla docela rána, tak jsme se všichni zastavili a náš průvodce pár vteřin na to pohotově sebral ze země ještěrku. Ne takovou tu obyčejnou, které známe všichni, ale létající! Tahle potvůrka se správně jmenuje dráček létavý a podle wikipedie v dešti ani za silného větru nelétá. Vzhledem k faktu, že přistál na našem deštníku, což, ruku na srdce, zřejmě takhle nechtěl, musíme uznat, že by v takových podmínkách opravdu létat neměl. Kdoví, možná byl tenhle konkrétní kus ještě nezkušený. “Tak ahoj maličkej, a příště dávej lepší pozor na to, kam letíš!“
Hned po dalších třech minutách chůze nad námi zapraskaly větve a nadešla chvíle, kvůli které jsme sem vlastně jeli. Jedna orangutaní máma s již odrostlejším mládětem mířila stejným směrem jako my. Byla asi o osm metrů dál od zemského povrchu než my. Zastavili jsme se a rychle vytahovali své mobilní telefony, abychom tento okamžik mohli zaznamenat. Mamina si nás téměř nevšímala a její mládě jakbysmet. Oba pokračovali nerušeně dál ke krmnému místu (a protože se tohle hrozně blbě píše i vyslovuje, odteď mu budeme říkat krmítko, oukej?). A my? Pokračovali jsme tamtéž.
Protože jsme na místo dorazili jako první lidé (což je vlastně další důkaz toho, že jsme měli výborného průvodce), mohli jsme si vybrat místa v první řadě, abychom měli na orangutany co nejlepší výhled. Krmení mělo začít až za dvacet minut, ale tady kolem už stejně bylo rušno a bylo se na co dívat, teda spíš na koho.
Na několika místech okolo nás bylo slyšet praskání větví. To jak se orangutani pomalu přibližovali k nám! Protože ale i oni přišli na krmení s předstihem, usadili se ve větvích kolem krmítka. Našli si místečka dost vysoko, ale s dobrým výhledem, a čekali. Vypadalo to, že většinou přicházejí jeden, dva nebo tři kusy spolu - větší skupinu jsme neviděli. Jeden, co přišel přesně z opačného směru než my, si začal odlamovat větve kolem sebe. Jeho počínání mě zaujalo, a tak jsem ho se zatajeným dechem pozorovala. Asi po dvou minutách mi bylo jasné, co dělá. Byla jsem z toho u vytržení a chtěla jsem na to upozornit Ondru. Ten ale zmizel. Když jsem se pořádně rozhlédla, uviděla jsem ho společně s našim průvodcem a ještě asi dalšími třemi lidmi stát opodál a kouřit. Jak jinak… Každopádně asi po pěti minutách bylo orangutaní dílo dokonáno a na stromě přede mnou bylo provizorní hnízdo, do kterého se ten chytrolín v pohodě uvelebil a čekal! No věřili byste tomu? Já jsem teda vážně docela čučela. Pak jsem se pořádně rozhlédla kolem a našla minimálně pět dalších podobných hnízd… Nicméně věřím, že jich kolem nás bylo mnohem víc.
Ještě než začalo krmení, dozvěděli jsme se od našeho průvodce, že všichni orangutani kolem nás jsou matky s dětmi - nepřišel ani jeden samec. Průvodce nám to vysvětlil tak, že je aktuálně období, kdy dozrává ovoce, takže je všude kolem jídla dost. Proto také samci nemají potřebu chodit na příkrmy. Jakmile ale tahle sezóna skončí, začnou sem chodit i oni. Jak to hezky popsal Ondra: „V tomhle období teda fungují krmítka jako taková sociálka.“
Když konečně přesně v 15:00 přišli rangeři, i my (diváci) i oni (orangutani) jsme už byli jako na trní. Ačkoliv to je jen moje domněnka. Z lidí kolem mě vyzařovalo očekávání a vzrušení, ale ti na stromech vypadali pořád stejně klidní… Ale ruku na srdce, kdo by nebyl u vytržení, kdyby měl dostat nějakou tu dobrotu zadarmo? Trošičku překvapením pro mě bylo, že tou dobrotou byly kukuřice. Ale na druhou stránku je to plod, který je celkem sladký a dá se z něj sníst celkem hodně. Když rangeři vysypali obsah svých krosen na vyvýšenou podestu, očekávali jsme, že se tam všechny rodinky nahrnou ve stejný čas a budou si brát, na co dosáhnou. Zase chyba! Zřejmě mezi sebou mají nějakou hierarchii, přes kterou nejede vlak.
Nejdříve přišla dolů matka se dvěma již odrostlejšími mláďaty. Ta potvora si celý prostor krmítka uzurpovala pro svou rodinu na celkem dlouhou dobu. Své mladé si odsud odvedla až po třiceti minutách… pak přišla další matka s jedním dorostencem - ti se zdrželi jen na chvíli. Po nich nastoupila další… K interakci mezi jednotlivými klany vlastně vůbec nedošlo… To na nás čekalo až příště. Po hodině, kterou jsme tu strávili, jsme se začali vracet zpět k lodi. Průvodce nás vzal trochu jinou cestičkou, kde jsme se opět potkali s jednou maminou, která teprve mířila směrem na svačinu. Asi ji cestou něco zdrželo - možná to, že pod paží se jí drželo menší mládě. Snažila jsem se to natočit, ale nebylo moc dobré světlo, a tak z videa není nic. Snad budu mít ještě jednu šanci pořídit lepší záběry.
Jakmile jsme se všichni nalodili, kapitán vytáhl kotvu a kormidloval naši loď proti proudu řeky hlouběji do džungle. Kolem 17. hodiny jsme zakotvili na místě, kde jsme měli strávit dnešní noc. Teď už jen zbývalo počkat na večeři a především na to, jak sakra chtějí na téhle kocábce vymyslet spaní pro 8 lidí… Přesně v 17:10:20, kdy jsme byli všichni shromážděni na horní palubě, jsem najednou uviděla pohyb v řece. Jakmile jsem na něj zaostřila, nebyla jsem schopna kloudného slova. A tak se stalo, že jsem vstala, začala ukazovat směrem, kterým jsem pohyb zahlédla, a vydávala přitom jakési neartikulované zvuky. Tuším, že to bylo něco jako: „Uúúaáááiíííl!“ Ostatní ale velmi rychle pochopili, že se děje něco neobvyklého, a tak se po prvotním šoku z mých slov a vzezření otočili směrem, kam jsem ukazovala. A co myslíte, že tam bylo? Slon? Ne! Tygr? Ne! Byl tam opravdový, ve volné přírodě žijící, krokodýl mořský! Byl od nás několik desítek metrů a lodi si asi nevšiml. Jakmile ale zbystřil rozruch na palubě, pořádně se nadechl a zmizel. Pozdvižení na palubě si všiml i náš průvodce, a tak se přispěchal podívat, co se děje. Krokodýla zahlédl až na poslední chvíli… Byl z toho překvapený a tvrdil nám, že jsme měli opravdu veliké štěstí, že jsme ho vůbec viděli. Tvrdil, že ho vidí přibližně pět až šestkrát do roka.
Večeře byla výborná, mnoho možností na výběr a zdálo se, že si všichni pochutnali. Jakmile jsme dojedli véču a dopili kávu, bylo odklizeno naše nádobí ze stolu. Naše posádka nás požádala, abychom uvolnili stůl i židle kolem, že prý pro nás potřebuji přichystat nocleh. Část z nás se odebrala do již připravených postelí, někteří si sedli na příď lodi na pytle a zbytek vylezl na horní palubu na cigaretu. Když jsme sestoupili zpátky, místo dvou postelí tu byli přichystané čtyři a stůl ani židle nebylo nikde vidět. Navíc byly kolem všech postelí umístěny sítě proti hmyzu, což bylo velmi milé překvapení a zároveň vskutku potřebné vybavení, protože komárů je tu 1.000.000.000, o dalším hmyzu nemluvě.
Commentaires